TRADICE. Přežije v současném světě?

Michael J. Gonzales

Inside Kung-Fu, January 1997, p.76-82.
KnockOut, duben 1997, str. 8-13.

S každou generací se předivo čínských bojových umění ztenčuje a jeho struktura mizí a slábne.

Tradice. V roce 1902 se japonské umění judo stalo prvním bojovým uměním, jež veřejně vkročilo na břehy Ameriky. Uběhlo nějakých 60 let a množství asijských učitelů bojových umění učinilo další pionýrské kroky a rozhodlo se přinést mnoho drahocenných forem umění do Severní Ameriky. Byl ochotni učit každého, kdo se těmto uměním učit chtěl. Spolu s nimi přišlo i sémě úcty, cti a tradice, které tvořilo neoddělitelnou součást tréninku jejich umění. Za poslední tři desetiletí se bojová umění natolik rozšířila po celé Severní Americe, že je často jedna škola od druhé vzdálena jen několik domů.

Zatímco bojová umění pokračovala ve svém rozkvětu, základy tradice, cti a úcty u většiny z nich nikoliv. Dnešní školy bojových umění jsou většinou založeny na komerci a rychlém růstu. Otázkou pro nás - učitele bojových umění - je, zda opustit učení našich mistrů nebo předat tyto kořeny tradičního tréninku další generaci. V následujícím rozhovoru hovoří o svých myšlenkách, filozofiích, principech a víře v tradici tři mistři kung fu, jedni z nejvíce uznávaných - mistr tai shing pek kwar Paulie Zink, mistr kudlanky Brendan Lai a mistr stylu hung gar Y.C. Wong

Tradice bývá definována mnoha způsoby. Někteří říkají, že stačí cvičit přesně podle učení zakladatele stylu, jiní, že ve cvičení qi gong a vnitřního dechu. Jaký je váš výklad tradic?

Brendan Lai: Tradiční kung fu, podle mne, je cvičení forem, sestav a technik v kombinaci s vnitřním dýcháním a čistou energií. Každý pohyb musí být vykonáván naplno, s hlubokým soustředěním. Musí být účinný. Tradice je definována většinou lidí jako něco, co bylo stvořeno někdy před 500 lety zakladatelem nebo velmistrem stylu. Já si myslím, že te je správné. Pokud se ale ve formě vyskytuje pohyb, který nemá žádný význam,nebo nefunguje, myslím že by měl být změněn tak, aby fungoval. Znamená to, že když byl tento pohyb změněn, že tato forma již není tradiční? Ne, stále zůstává tradiční formou. Pro mne přestává být tradicí, když někdo vykonává nesmyslný pohyb. Ale pokud vykonává úder či techniku efektivně a smysluplně, tak je to tradice. Lidé by si neměli myslet, že musí cvičit vše přesně, jak se to dělalo před 500 lety a předávat to z generace na generaci jen pro udržení čistých tradic.

Paulie Zink: Tradice začíná ovládnutím klasiky tak, jak to měl na mysli zakladatel kterékoliv formy umění. Používáním klasických forem, sestav a technik jako svého základu. Ale já myslím, že tradice je víc než to. Není to jen úder a kop, co tvoří tradici, je to celé umění: filosofie a předloha, jež se zachovaly od počátků, spojené v každém aspektu umění. Tradice je princip, na kterém bylo umění postaveno. Nejsou to jen pohyby, je to jeho filosofie. To je pro mne více tradiční, než jen tlouct a kopat. Zakladatelé původních záměrů tai shing a pek kwar, jejich techniky a filozofie by měly být uchovávány přesně takové, jaké byly předány mně. Pokud bych cokoliv změnil, nebylo by to již jejich, ale moje vlastní. Tradice znamená, že jádro myšlenky zůstává nedotčeno.

Y.C. Wong: Stále je dost lidí, kteří pokračují v tradičním učení. Myslím, že studium čínského kung fu se vždy vyvíjelo a měnilo. Pokud říkáte, že tradice je přesné předávání forem z jedné generace na další, necítím, že je to úplně správné. Tradice spočívá v předávání principů stylu. Tradiční kungfu je používání stylu, ne jenom mentorování pohybů. Mnoho velmi tradičních a konzervativních mistrů preferuje, když žáci cvičí formy a techniky přesně tak, jak je cvičili zakladatelé. Obávají se, že pokud začnou na stylu něco měnit, povede to k jeho oslabení. Někdy s tím do jisté míry souhlasím. Pronikne-li ale jednou člověk k jádru stylu, neměl by být omezován jeho podobou. Začátečníci a středně pokročilí žáci by měli formy sledovat přesně. Ale více pokročilí žáci je mohou rozvíjet a měnit. Žádní dva žáci nebudou cvičit úplně stejně.

Myslíte si, že učitelé bojových umění dneška, ať je to judo, karate, taekwondo nebo kung fu, kladou velký důraz na vštěpování tradic jejich žákům?

Brendan Lai: Když sem čínští učitelé kung fu poprvé přišli, učili i tradici. Cítím ale, že někteří instruktoři z nové generace již nezkoušejí vštěpovat tradice ta, jak to činili staří mistři. Nelze to říci o každé škole, ale někteří instruktoři vás budou učit cokoliv jen budete chtít. Záleží to na učiteli a na tom, jaké má se svými žáky vztahy. Pokud budete učit tradici a pokud je žák dobrým studentem, je větší šance, že bude pokračovat v umění tak, jak jste jej učil.

Paulie Zink: Vše záleží a učiteli, ale cítím, že pro větší komerční efekt se prezentuje a učí mnoho škol tak, že to vypadá spíše jako hodina fitnessu ve sportcentru. Před lety bývalo běžné, že žák, dříve než směl začít s výcvikem, uklízel školu a pracoval na jejím okolí. Tento žák ukazoval svůj vztah a úctu k učení. To nebylo běžné jen v kung fu, ale i v mnoha dalších uměních. Dnes byste s takovým přístupem neměl žádné žáky. Nikdo se dnes nebude kvůli učení tak trápit. Dnes je pro většinu lidí bojové umění jen hobby, jen do založení rodiny. Praktikovat toto umění s láskou je na celé roky, ale dnešní lidé to tak už nevidí.

Y.C. Wong: Trend směřuje ke komerci. Což obvykle znamená směrem dolů. Vše to záleží na učiteli. Pokud se zajímá pouze o vydělávání peněz, pak to značí úpadek a rozhodně neučí tradičně. Ale pokud učitelův zájem spočívá na citlivém předání umění, bude zde velký důraz i na tradici. Je to individuální u každé skupiny učitelů. Pokud učíte komerčně, máte obvykle jen jednu, dvě hodiny týdně s velkou třídou a nemáte tak mnoho času se s žákem spojit a komunikovat s ním. Mé kurzy jsou malé a velmi neformální. Dávají mi šanci vštěpovat žákům tradice. Před stovkami let to byla čest udržovat tradice. Bylo to tak, protože staří učitelé chtěli udržovat čistotu tradic. Pokud učitel nemohl nalézt nikoho, kdo by byl hoden styl náležitě převzít a uchovat, raději zemřel se svým tajemstvím, než by se umění zpronevěřil. A v tom bylo, jak to vidím, mnoho moudrosti, která se bohužel ztratila.

Ve většině škol bojových umění si myslí, že šíření tradice spočívá v jednoduchém úkonu poklony před vstupem na žíněnku či do tělocvičny a v oslovování učitele sifu nebo sensei, což je celá jejich interpretace tradic. Myslíte si, že omezení se na tyto jednoduché úkony je vše, co je třeba pro bojová umění dneška?

Brendan Lai: Je vždy důležité, aby žák věděl, jak oslovit svého učitele. V kung fu užíváme pojem sifu, což značí v podstatě pozici otce. Jako otec milující své dítě, který touží vštípit mu vše, co zná, tak i sifu by měl předávat žákům své umění. Proto je žák povinen oslovovat svého učitele sifu. Pokud jej žák tímto způsobem neosloví, je to pro učitele urážka. Není to ale všechno. Část tradice spočívá ve správném učení se kung fu. Když žák cvičí, má cvičit naplno. Musí tak činit vždy a s maximální snahou. Pokud žák cvičí jen "polovinou srdce" a nedělá to, co mu sifu říká, pak neprokazuje žádnou úctu. Pokud dělá to, co sifu říká, pak je dobrým žákem.

Paulie Zink: Nicméně já nepovažuji klanění se a zdravení za část svého učení. Změnil jsem způsob vštěpování ducha tradice žákům. Klanění a pozdravy jsou jen vnějším úkonem při cvičení. I když je vaše úklona či pozdrav v pořádku, ale vy sami nejdete dál, není zde žádná podstata, která by mohla být předávána dál. Můžete uspět co se týče vnějších symbolů, ale když tyto symboly nemají vnitřní význam, není to tradice. Co je důležitější než samotné gesto, je vnitřní prožití těchto gest. Oslovovat svého učitele sifu je v čínské kultuře velmi důležité. Je to způsob jak prokazovat úctu k tradici, škole a učiteli. Ale nejsou to gesta, co dělá umění tradičním, je to jejich vnitřní význam. Poklona ukazuje úctu, ale je to jen malá část tradice, nikoliv její celý význam a nemůže být tedy samotná považována za šíření tradic bojových umění.

Y.C. Wong: Je to postoj k umění a učiteli. V bojovém umění musíte žákům vštípit určité množství pokory. Je to důležité, aby se žák naučil respektovat svého učitele a ostatní studenty. Je důležité, aby se toto žáci naučili a pomáhali ostatním. Žák se musí od svého učitele naučit, jak kontrolovat sebe a své pohyby. Souhrnem, žák musí vždy ukazovat velkou úctu ke svému učiteli. Cvičení kung fu nesmí být jen chození na lekce do kurzů, nýbrž chodit tam vyvíjet svůj vztah se sifu a zhodnocovat jej. Dokonce i když by žák necvičil celé roky, musí i nadále prokazovat stejnou úctu svému bývalému sifu. Právě u toho začíná tradiční pojetí.

Myslíte si, že tradice skomírá a že bychom měli učit méně tradičně ve světle moderních koncepcí a teorií?

Brendan Lai: Tradiční formy a sestavy nikdy nezmizí a nebudou nahrazeny modernizacemi. To je kung fu. Tradiční učení, myslím si, se do kung fu vrací. Dříve se Čína zaměřovala na tradici. Poté uvěřili, že wu shu je dobré. Nyní se zase učí vracet k tradicím. Pro mne není wu shu tradiční umění. Abyste byli tradiční, musíte být efektivní. Wu shu nemá žádnu sílu v úderech ani kopech. Já to nenazývám bojovým uměním. Nezavrhuji je, ale musí se velmi změnit, aby mohlo být považováno za bojové umění. Ideou tradice je mít účinné údery a kopy. Tyto teorie by měly přetrvat.

Paulie Zink: Já myslím, že tradice ve většině Ameriky zvolna umírá. V obvyklých vyučovacích kursech nenajdete mnoho žáků, kteří budou akceptovat tradiční formy učení. Opravdový vyznavač tradice je člověk, jenž pokračuje v umění. Tradice je v podstatě nebo principech umění a je to něco, co se stále vyvíjí. Jádro tradičního učení je úcta a úcta je něco, co je dnes zapotřebí více, než kdykoliv předtím. Starý způsob nebo "metoda" tradice nemusí být nutně praktikovány ani v této post-moderní éře, ale původní idea musí pokračovat. Co je nezbytné převzít z těchto tradic je hlavně nauka pěti prvků, tento základ ve vztahu s uměním je tím, s čím lze pokračovat a na čem se dále vyvíjet.

Y.C. Wong: Nezdá se mi, že je to dobrý nápad, opouštět podstatu tradice, kvůli novým koncepcím. Myslím, že tradiční způsoby a filozofii bychom měli zachovat. Nemyslím například, že je v pořádku, když vidím, že škola uděluje černý pás po několika málo letech. Vždyť trvá celé roky jen rozvinout qi gong samotný. Když žák cvičí formu, musí zde být podstata k v každém pohybu. Jakmile se umění stává komerčním, začíná to vždy ztrátou této podstaty.

V některých školách se domnívají, že tradicionalismus by měl výt vyhrazen pokročilým studentům a vyučován až po mnoha letech cvičení. Jak učíte vy své žáky tradici?

Brendan Lai: Tradicionalismus je vyučován průběžně. Nepřichází ihned. Přichází postupně, jak se žák vyvíjí, ale vždy by se s ním mělo začínat od prvního dne učení. Podle mne by měl žák začít tím, jak zdravit a oslovovat svého učitele jako svého sifu. Pak jej učíte postoje, údery, kopy a podstatu každého z těchto pohybů i jak jej použít.

Paulie Zink: Učím tradicím od prvního dne. Žáci nejdříve začnou s cvičením taoistické jógy, s filozofií a se základy qi gong. Neučím začátečníky úderům a kopům. Ujišťuji se tak, že zvládají základy a filozofii umění několik měsíců předtím, než se začnou učit základům úderů a kopů. Žáci začínají po několik měsíců se sezením a vnitřním dýcháním, poté pokračují cvičením kruhových qi gong pohybů, které rozvíjejí 5 základních prvků. Pak se učí meditaci a až dosáhnou správného stavu mysli, postoupí ke cvičení pohybů a k ostatním základním formám kung fu. Je to jako učit se hudbě, nejdříve se musíte naučit znát noty, číst je a psát a teprve po zvládnutí toho můžete začít s komponováním. Neučím kung fu formy dříve než po roce u mne.

Y.C. Wong: Pokud je student začátečník, nemající žádné předchozí zkušenosti s bojovým uměním, učím jej první den jako zcela první věc postoj jezdce na koni. Nejdříve jej naučíte tento postoj a potom jak jej dělat správně. Pak začínáte s učením několika jednoduchých forem. Později studenta naučíte fyzickým aspektům pohybů a jak rozvíjet sílu. Musí se naučit vykonávat vše patřičnou silou. Když žák zvládne tyto základy, v další fázi se učí zvířecím formám. Až pokročí ještě více, začne se učit dýchání a cvičení vnitřního qi gongu. Pokud vyučujete qi gong příliš brzy, žák bude zmaten. Zatím neví ani jak se pohybovat, takže nejlepší je naučit jej základům a až zvládne cvičení forem a technik, může postoupit k složitějším aspektům umění. Musíte jej učit krok za krokem. Kung fu je forma osobního rozvoje - kung fu roste spolu s osobním růstem žáka Nakonec přijde dýchání a vnitřní cvičení. Cvičí se to později. Pokud to děláte příliš brzy, žáci tomu nebudou schopni porozumět.

Školy karate i nadále rostou nejrychleji ze všech bojových umění v Americe. Školy kung fu je obvykle obtížné nalézt. Nemáte dojem, že velký kus tradice obsažený v čínském kung fu odrazuje mnoho potenciálních adeptů od studia?

Brendan Lai: Kung fu, na rozdíl třeba od karate, klade hlaví důraz na učení se perfektních forem a sestav. To je vlastně to, o čem kung fu je. Když vyučujeme, učíme je uchovávat tradice a zkouše se zlepšovat v kteroukoliv dobu. Kung fu vštěpuje žákům jejich způsob života. Žáci se musí naučit poslouchat svého sifu. Pokud toho nejsou schopni, nejsou to dobří žáci. Pro někoho je těžké přijmout tento způsob studia. Kung fu se soustřeďuje na správné vyučování forem, většina jiných umění nikoliv.

Paulie Zink: Myslím, že školy karate jsou více úspěšné, protože jako první začaly učit neasiaty. Ačkoli kung fu zde bylo dříve než kterékoli jiné bojové umění (někdy od 19. století) bylo předáváno pouze uvnitř čínské komunity. Nečíňané se nesměli umění učit. To pokračovalo až do pozdních šedesátých a do počátku sedmdesátých let tohoto století, kdy lidé jako Bruce Lee a Ark Y. Wong otevřeli dveře i nečíňanům. Školy karate jsou také více úspěšné, protože jejich způsob výuky je mnohem bližší západnímu naturelu. Karate má svou hierarchii, systém hodnostních stupňů, prezentovaných druhem pásku. Západní kultura inklinuje více k tomuto způsobu. Lidé této kultury mají rádi různé způsoby vnějšího uznání. Uznávají více institucionální autoritu než personální. Je to jako náš vzdělávací systém. V kung fu není žádný hodnostní systém. Žádné pásky. Některé školy mají začátečnické, střední a pokročilé třídy, ale obvykle můžete najít pokročilé žáky, cvičící třeba již léta, jak cvičí spolu se začátečníky úplné základy. Nejsou zde žádné zkoušky. Kung fu žáci nepotřebují osobní ohodnocování. Není to cílené umění, je to individuální umění. Kung fu nepotřebuje zkoušky nebo vnější ohodnocení. Bohužel tak přitahuji méně žáků. Na druhou stranu ti, kteří přijdou, mají mnohem větší prostor pro osobní rozvoj. Stávají se více nezávislými, jsou loajálnější a zůstávají déle.

Y.C. Wong: Myslím, že je to otázka marketingu a dobrých obchodních praktik. To je podle mne ten nejpravděpodobnější důvod, proč jsou školy karate mnohem větší a bohatší než školy kung fu. Pro takový růst musíte dělat velkou reklamu. To kung fu školy většinou nedělají. V tom je ten pravý problém.

Nemyslíte, že je třeba omezit nároky na učení, aby byla škola úspěšná?

Brendan Lai: Ze začátku vyučujeme formy. Neomezujeme své učení. Je důležité, že žáci vidí svého sifu, cvičícího formy. Sifu musí být žákům vzorem. Od toho nelze ustoupit. Musíte být tradiční a potom takový bude i váš žák. Uvidí vás dělat pohyb a bude vás kopírovat, takže to musíte dělat správně. Je-li sifu uctivý k ostatním, pak žáci budou uctiví k sifu.

Paulie Zink: Silně cítím, že je nutné zachovat integritu umění. Nikdy jsem nechtěl své umění jakkoliv omezovat. Ve většině komerčních škol omezují a ředí své učení, jen aby byla jejich škola úspěšná.

Y.C. Wong: Myslím, že tu musí být způsob, jak vést školu úspěšně a neustupovat přitom od tradic. Pokud je učitel do stylu skutečně zapálený, může zajisti, aby tradice přetrvala. Vše záleží na učiteli.

Často vidíme bojovníky předvádět na soutěžích tradiční formy prošpikované škálou efektních pohybů nebo skoků. Když něco takového vidíte, jak to na vás působí?

Brendan Lai: Pravé tradiční kung fu nemá žádné pohyby na efekt. Pokud cvičíte a tento pohyb můžete účelně použít, je všechno v pořádku. Když žák udělá skok a ten mu umožní zaujmout lepší pozici nebo lépe zaútočit, pak je to pro mne dobré bojové umění. Ale někteří skáčí bezdůvodně a bezúčelně, jen aby to provedli líbivě a efektně. To potom není žádné bojové umění. Když to funguje, tak je to v pořádku. Když to nemá žádné využití, je to spíše něco jako wu shu. Vše musí být použitelné, bez ohledu na to, jak to vypadá. Pokud někdo dělá vzdušné neefektivní pohyby jenom kvůli show, pak to nepřinese žádné ovoce. Když jsou vaše formy účelné, pak je to dobré.

Paulie Zink: Myslím, že je to v pořádku. Je to jejich způsob provedení. Tak dlouho, dokud se nesnaží to představovat jako původní formu. Pokud říkají, že improvizují a že to dělají jen na efekt, je to O.K. Je to jejich vlastní interpretace, ale není to původní forma. Je to jako když hrál Jimi Hendrix ve Woodstocku Star-SpangledBanner. Byla to jeho vlastní interpretace a bylo to báječné. Každý věděl, že je to jeho interpretace a že on se nesnaží nikoho přesvědčit, že se jedná o originál. Byla to jeho vlastní verze. Když chcete kvůli vlastnímu vyjádření připojovat své pohyby, dobrá. Nemyslím si, že by v tom bylo něco špatného. Opět, tk dlouho, dokud nezačnete říkat, že je to pravá forma umění.

Y.C. Wong: Když měníte maličkosti, jako jsou povrchní změny, není to problém. Ale když přidáváte akrobacii, není to příliš dobré. Dokud je to pohyb, který funguje, který má smysl, dobrá. Žádní dva žáci nebudou cvičit stejně. Když jsem ale byli na soutěži, kde nás požádali abychom dělali rozhodní, a oni tam začali dělat v tradičních formách akrobacii, nehodnotili jsme je dobře.

Myslíte, že má tradice v Americe nějako naději?

Brendan Lai: Stále je zde v Severní Kalifornii mnoho různých míst, kde se vyučuje tradiční kung fu. Většina z nich není příliš známá, ale pořád je tady mnoho škol, které učí tímto způsobem. Tradice bude nadále růst spolu s kung fu. Dobří žáci předají tradiční učení svým žákům. Já sám mám málo žáků ale jsou to dobří žáci.

Paulie Zink: Amerika má tendenci věci měnit a modifikovat. Myslím ale, že přichází tendence oživovat starobylé tradice a víry. Je to pro nás nezbytné, máme-li přežít V kung fu přežije tradice i v budoucnu.

Y.C. Wong: Podle mne tradicionalismus v kung fu přetrvá. Je tu stále mnoho lidí, kteří kung fu cvičí. Ale problém je jen v tom, že mnoho z nich se rozhodlo svoje umění nepředvádět. Známe ale mnoho vyznavačů tradice a ti ji budou udržovat. Musíme nějak najít cestu, jak pozvednout úroveň lidí cvičících kung fu a společnou prací pozdvihnout i úroveň tradicí, zvláště na soutěžní úrovni. Já dokonce i ve svém věku, se stále dokážu rychle hýbat. Je to jen díky tradičnímu cvičení.

Je tradice mizející slovo, které by se mělo používat již jen v souvislosti se zakladatelem stylu? Podle těchto význačných kung fu učitelů ne! Na rozdíl od většiny bojových umění, kung fu se nadále drží svých tradic, předávajíc je od žáka žákovi, z generace na generaci. Ale za jakou cenu? Obětujeme možnost mít velkou, úspěšnou a prosperující školu, která si ale z tradice bere pouze vnější pohyby. Tito tři učitelé si myslí, že taková oběť stojí za to.

První učitelé, kteří se po příchodu do Ameriky takto obětovali navzdory posměchu a útrapám, cítili, že je dostatečně důležité provozovat celou podobu umění, jak po vnější, tak i po vnitřní stránce. A předali jej tak i nám.

Michael J. Gonzales žije v jižní Kalifornii. Je spisovatel a již 25 let praktikuje bojová umění. Česky byl článek uveřejněn v časopise KnockOut, ročník 1., vydání 2., duben 1997, str. 8-13.